I v současné době najdete v pískovcových skalách specifickou skupinu lezců, kteří vyznávají klasické lezení. Zvláštnost pískovcového lezení je dána samotným materiálem skal. Pískovec je značně nestabilní, drolí se a tak bylo vždy snahou lezců jej co nejméně poškozovat. Již od pradávna se tedy používalo k lezení v těchto oblastech jen minimum jištění.
Povětšinou se sestávalo jen ze slaňovacího kruhu na vrcholu skály (které jsou často izolovanými jehlami) a jedním postupným jištěním uprostřed cesty. Pokud tedy někdo leze takzvaně „na prvního“ je jištěn až od poloviny délky cesty. Toto jištění navíc začíná být zbytečné jak se lezec blíží ke slaňovacímu kruhu. K dalšímu zajištění se jen občas používají smyčky kolem výstupků skály, nebo smyčky s uzlem vklíněným do spár. Nesmí se ale používat žádné jiné kovové jištění (vklíněnce, nebo friendy).
Zde si dovolíme připomenout bonus pro naše čtenáře Playamo casino bonus zdarma pro každé první přihlášení.
Z výše uvedeného vyplývá, že při lezení na pískovci se nikdy zbytečně neriskuje. Lezení je vždy opatrné a pouze pro velmi zkušené a odvážné lezce. Je to takový fenomén a tak riskantní způsob lezení, že o něm nejdeme spoustu dokumentů v televizi české i světových médiích.
Svůj vlastní odkaz si dokonce zasloužilo i na wikipedii. Takzvaní pískaři jsou navíc velmi uzavřenou skupinou lezců, kteří mají svůj vlastní svět a pravidla a ostatní lezci, byť zkušení, jen velmi obtížně do této komunity pronikají.
Historie pískovcového lezení je velice zajímavá. Vzniklo v 19. století na německé straně Česko – Saského Švýcarska a velmi rychle se rozšířilo i na českou stranu této skalní oblasti. Lezci vyznávající tento styl byli vždy velmi svérázní a to přispívalo k jejich roli v místní komunitě. Od počátků kdy fungovali jako průvodci, ochránci přírody i pracovníci ve výškách, až po druhou světovou válku, kdy v rozeklaných vrcholcích nepřístupných skal uchovávali partizánské vysílačky a další kontraband. Každopádně pískovcové lezení stojí za hlubší seznámení.
